(1) Nárok na odpočet daně má plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká dnem, ke kterému mu vznikla povinnost přiznat daň na výstupu.
(2) Plátce má nárok na uplatnění odpočtu daně u přijatých zdanitelných plnění, která použije pro účely uskutečňování
- zdanitelných plnění, u kterých vzniká pocinnost přiznat daň na výstupu,
- plnění osvobozených od daně s nárokem na odpočet daně,
- plnění v rámci své eonomické činnosti s místem plnění mimo tuzemsko, pokud u těchto přijatých zdanitelných plnění měl plátce nárok na odpočet daně, pokud by se zdanitelná plnění uskutečnila s místem plnění v tuzemsku,
- plnění pro zahraniční osobu, která neuskutečňuje ekonomickou činnost v tuzemsku, nebo pokud jsou taková plnění přímo spojena s vývozem zboží
(3) Odpočet daně lze uplatnit v daňovém přiznání, nebo při daňové kontrole.
(4) Plátce má nárok na odpočet daně v plné výši u přijatých zdanitelných plnění, která použije výhradně pro uskutečnění plnění uvedených v odstavci 2.
(5) Pokud plátce přijatá zdanitelná plnění použije jak pro uskutečnění své ekonomické činnosti, tak pro účely s ní nesouvisející, má nárok na odpočet daně pouze v poměrné výši odpovídající rozsahu použití pro ekonomickou činnost.
Zdroj: zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty