Fakturace mezi manželi: Na co si dát pozor a jaký je pohled zákona

Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR vyhlásila rok 2018 Rokem rodinného podnikání. Podle odhadů se celosvětově až 80 % veškerého podnikání nachází v držení rodinných podniků. Z toho je vidět, jak oblíbené a výnosné je obchodování v rámci rodiny. V rodině na chvíli zůstaneme i dnes. Zaměříme se na situaci, v níž podniká manžel i manželka, oba dva jsou živnostníci a na své služby si navzájem vystavují faktury. Co k tomu říká zákon?

Pracovněprávní vztahy v rámci rodiny jsou téma, o kterém toho bylo napsáno už mnoho. Ze zákona vyplývá několik omezení či vyložených zákazů. Například zákoník práce zakazuje pracovněprávní vztah mezi manželi a registrovanými partnery (§ 318 - Základní pracovněprávní vztah uvedený v § 3 nemůže být mezi manžely nebo partnery.)

Pokud tento vztah vznikl ještě před uzavřením manželského svazku, tak jej zákoník dokonce ruší. To se netýká situace, kdy jeden z manželů je společníkem nebo i jednatelem v korporaci a druhý zaměstnancem. V takovém případě není totiž druhý z manželů zaměstnán přímo jím, ale právnickou osobou. 

Fakturace mezi dvěma manželi či registrovanými partnery bývá problematická zejména z pohledu daně z příjmů a možnými potížemi se správce daně. Argument pro negativní postoj k tomuto případu, který často končí dlouhými a zbytečnými průtahy, je jeden. Pokud mají manželé společné jmění, pak mají společné i finance. Logicky by proto proplacení faktury vycházelo z vlastních prostředků.

V dobrém i ve zlém. V bohatství i chudobě?

Tím se dostáváme k velmi známé zkratce SJM, která má v tomto případě určující charakter. Pod touto zkratkou najdeme možná až příliš obecně znějící slova „společné jmění manželů“. To vzniká okamžikem uzavření manželství a končí přirozeně jeho zánikem. Aby to nebylo tak jednoduché, tak i zde existuje několik výjimek. Tou první je vyhlášení konkurzu na jednoho z manželů v době ještě před uzavřením manželství. V tom případě nevzniká SJM v den uzavření sňatku, nýbrž až v den, kdy už majetek v konkurzu není.

Záběr SJM je opravdu široký – spadá sem jakýkoli majetek obou manželů nabitý za dobu trvání jejich svazku. Patří do něj také příjem z majetku, který oba manželé do manželství přinesli. Stejně tak sem ale patří závazky, které vznikly za dobu trvání manželství jednomu nebo druhému partnerovi. Nepatří sem majetek nabytý v dědickém řízení ani věci darované. Rovněž sem nespadá majetek nabytý jedním z manželů ještě před uzavřením manželství, který je jeho výlučným vlastnictvím. Počítat sem nemůžeme ani věci sloužící k osobní potřebě jednoho z manželů.

Zúžit, či rozšířit? To je, oč tu běží

Společné jmění manželů je možné rozdělit na zúžené a nezúžené. První možnost umožňuje vyjmutí předem určeného movitého i nemovitého ze společného jmění, a to i zpětně nebo naopak do budoucna před koupí nějakého majetku. Ve smlouvě lze stanovit, které dříve společné věci přejdou do výlučného vlastnictví jednoho z manželů. Tyto modifikace majetku je možné měnit prakticky kdykoli, je však nutné využít notářských služeb ještě před uzavřením smluv.

Druhý požadavek pro fakturaci mezi manželi se pojí se zněním § 23 odstavcem 7 Zákona o daních z příjmu. Tam je jasně stanoveno, že při fakturaci je nutné používat tzv. cenu obvyklou. Pokud by se sjednané ceny mezi spojenými osobami lišily od cen, které si fakturují osoby spolu vzájemně nespojené, nastával by z hlediska správce daně problém. Zmíněný rozdíl by bylo nutné uspokojivě doložit. Pokud by toho podnikatel při kontrole nebyl schopen, pak by správce daně mohl upravit poplatníkův základ daně právě o zjištěný rozdíl.

Je pravda, že současné právní předpisy fakturaci mezi manželi nijak nezakazují. Fakturace mezi nimi je možná, pokud jeden z nich nebo oba dva podnikají. V případě fakturace mezi manželi, kteří nemají zúženo SJM, však nastává prostor pro interpretaci správce daně. Na jedné straně je fakt, že jeden z manželů by v takovém případě proplácel faktury ze společného majetku.

Na druhou stranu, dle mínění Nejvyššího správního soudu je nutné posuzovat jednotlivé případy a paušalizace je v tomto směru neopodstatněná. Ze závěrů Nejvyššího správního soudu naopak vyplývá, že tím podstatným faktorem pro daňové řízení je schopnost uspokojivě prokázat obchodní vztah. Musí být jasně patrné, že jde o reálný obchodní vztah potvrzený příslušnou podnikatelskou činností.

Jak z toho ven?

Někdy může být pro manžele či partnery (oběma podnikateli) jednodušší pokračovat ve vzájemné fakturaci, popřípadě na to byli zvyklí ještě před zavedením kontrolního hlášení. Zároveň se ale chtějí vyhnout nesrovnalostem nebo popotahování na úřadech. Z výše uvedeného můžeme odvodit, že nic nebrání podnikat pod právnickou osobou s tím, že druhý z manželů budou zaměstnaní nebo podnikat jako fyzická osoba. Tím se dostaneme do roviny klasického vztahu mezi jednatelem firmy a dodavatelem, což je běžný postup. Opět je ovšem třeba dodržet obvyklou cenu.